Tyto webové stránky používají soubory cookies, abychom vám mohli poskytnout co nejlepší uživatelský zážitek. Informace o souborech cookie se ukládají ve vašem prohlížeči a plní funkce, jako je rozpoznání, když se na naše webové stránky vrátíte, a pomáhají našemu týmu pochopit, které části webových stránek považujete za nejzajímavější a nejužitečnější.
Důchodový systém je třeba reformovat teď, když je ještě v kondici
Rozhovor s Evou Zamrazilovou, předsedkyní Národní rozpočtové rady
Stejně jako evropské ekonomiky i ta česká postupně zpomaluje svůj růst. Znamená to, že daňové příjmy státního rozpočtu a příjmy z pojistného na sociální zabezpečení budou nižší, než se očekávalo v době, kdy se rozpočet sestavoval. „Bude třeba šetřit na provozu státu a také je nutné uvažovat nad celkovou reformou důchodového systému,“ říká ekonomka a předsedkyně Národní rozpočtové rady.
Hned na začátek se zeptám, jak se vlastně sestavuje rozpočet?
Je to hodně matematiky a statistiky, ale ve zkratce by se dalo říci, že ministerstvo financí vytváří z dostupných dat výhledy do budoucna o očekávaném makroekonomickém vývoji. Na základě těchto predikcí se následně tvoří fiskální prognóza, což znamená, že se odhadují příjmy státního rozpočtu, zejména výše vybraných daní a odvodů na sociální pojištění. Zároveň se tvoří i odhad výdajů a už v tento moment vznikne určitá výše salda. Poté rozpočet projedná vláda, na jejíž úrovni probíhají jednání s ministry o jejich potřebách. Dále je celý proces už především na jednání poslanců, kteří nejprve schválí příjmy, výdaje i saldo a následně v rámci těchto mantinelů předkládají pozměňovací návrhy. Poté se rozpočet dopracuje a schvaluje v Poslanecké sněmovně. V průběhu procesu se ale samozřejmě mění i ekonomický výhled, což může skutečné výsledky hospodaření státu více či méně ovlivnit.
Ano, v několika předchozích letech skončilo hospodaření České republiky s lepším výsledkem, než se předpokládalo. Myslíte si, že se tento trend udrží i pro rok 2019?
Až do roku 2018 zaostávaly výhledy ekonomiky za skutečností, což znamená, že se ekonomika vyvíjela lépe, než jaké byly původní odhady, když se rozpočty připravovaly. Pro rok 2019 to vypadá, že je rozpočet sestaven na odhadech, které se v současné chvíli zdají být mírně optimistické. Původně totiž ukazovaly na tříprocentní růst HDP, na vyšší spotřebu domácností i na vyšší objem mezd a platů, než jakých bude za rok 2019 pravděpodobně dosaženo. Neznamená to ovšem, že se hospodářský růst zastaví, jeho tempo jen nebude tak rychlé jako v minulých letech.
Má na pomalejší růst českého hospodářství vliv zpomalování evropských ekonomik, zejména té německé?
Určitě. Německo je náš hlavní obchodní partner, třicet procent veškerého našeho exportu míří právě tam. Ve druhé polovině loňského roku se Německo jen stěží vyhnulo technické recesi, jeho výkon byl skutečně slabý. Původní výhledy pro rok 2019 hovořily o růstu 1,3 procenta. V současné době však padají k jednomu procentu a některé jsou ještě pesimističtější. Osobně se domnívám, že za tímto německým zpomalením stojí očekávání a příprava brexitu a obchodní válka mezi USA a Čínou. Její nepřímou obětí je celá Evropa, ale na Německo to dopadá asi nejvíce. Navíc je problém i na trhu s automobily. Když se všechny tyto rizikové faktory smíchají, je zpomalování ekonomiky logickým vyústěním. V blízké budoucnosti se dozvíme, zda je německé zpomalení dlouhodobým trendem, nebo zda některá rizika odpadnou. Je totiž možné, že například problémy v automobilovém průmyslu budou jen přechodné.
Jaká opatření by Česká republika měla zavést, aby dokázala vyvážit zpomalující růst?
Myslím, že škrtání investic by teď nebylo tou nejlepší cestou. Osobně vidím smysl spíše v šetření na straně provozních výdajů, což může navíc vést i k vyšší efektivitě státní správy. Ale nemusí jít hned o propouštění, i když lidé, kteří odcházejí ze státní správy, mají kvalifikaci a s umístěním na pracovním trhu by neměli mít potíže. Hovořím teď spíše o postupném zeštíhlování státní správy zejména nenabíráním nových zaměstnanců za ty, kteří budou odcházet. Ať už do penze, nebo do soukromého sektoru.
Rozpočet aktuálně počítá se schodkem 40 miliard korun, vláda přesto odsouhlasila zvýšení důchodů nad úroveň danou zákonem.
Myslím, že zvyšovat mandatorní výdaje, tedy výdaje, jež jsou ze zákona povinné a nelze je při plánování rozpočtu měnit, je rizikové. Za poslední léta se jejich podíl na všech výdajích zvýšil zhruba o dva procentní body, což je docela hodně. Prostor vlády pro reakci na hospodářský vývoj se potom opravdu zužuje. Takže pokud bych se k tomu měla vyjádřit, zůstala bych pouze u zákonného navýšení důchodů. Tedy valorizace ve výši inflace plus jedné třetiny růstu reálných mezd.
Když jsme u důchodů, v jaké kondici je v současné době důchodový systém?
V současné době je v dobrém stavu a ještě tak patnáct až dvacet let v dobrém stavu bude. Problém nastane, až začne odcházet do důchodu generace narozená v sedmdesátých letech minulého století. Pak se totiž rychle začne měnit poměr mezi lidmi, kteří jsou ekonomicky aktivní, a mezi populací, která je na nich závislá, tedy obecně lidmi ve věku šedesáti pěti let a více. Systém se dosud adaptoval průběžně a zatím to vypadá, že se tak bude dít i nadále. To znamená, že se změny parametrů začnou dělat, teprve až když budou deficity důchodového systému hluboké. Úpravy mohou spočívat například ve zvyšování určitého typu daní, posunu věku odchodu do důchodu, případně se lidé budou muset spokojit s menším náhradovým poměrem mezi průměrnou mzdou a průměrným důchodem. Nebo se stát bude muset více zadlužit, aby na důchody měl peníze. Které řešení se nakonec přijme, a může jít o kombinaci různých opatření, bude asi nejvíc záviset na politické situaci. Nicméně mně se tahle nejistota nelíbí, protože si myslím, že mladí lidé, kteří nyní vstupují na trh práce, by měli mít daleko jasnější vizi o tom, co je v průběhu jejich profesní kariéry bude čekat v oblasti daní a s jakým důchodem od státu mohou počítat na jejím konci. Adaptační změny vlastně vnímám jako změny pravidel v průběhu hry.
Jak by se tedy měla situace řešit?
Domnívám se, že základem je nalézt celospolečenskou shodu ohledně toho, jak naplánovat důchodovou reformu pro roky 2038 až 2068. To jsou klíčové roky. Po roce 2068 se s největší pravděpodobností demografická situace zase zlepší, takže zátěž pro veřejný rozpočet už nebude tak dramatická. Je ale nutné si říci, jak spravedlivě překlenout tu generační obměnu. Pokud se důchodová reforma pro tyto roky bude připravovat, bude nejspíše nutné najít nějaký kompromis mezi zmíněnými faktory, tedy například mezi hýbáním hranicí odchodu do důchodu, kterému se asi v určité podobě nevyhneme, či zvýšením příjmové strany. Jestliže se však k reformě během několika let nikdo neodhodlá, začne ve druhé polovině 30. let strmě narůstat naše zadlužení a jakákoliv snaha s tím něco udělat bude stát mnohem více peněz, než by stála nyní.
Znamená to, že by dluh mohl být v řádech stovek procent HDP?
Ano. Dělali jsme analýzu toho, jak by se vyvíjela zadluženost, pokud by platily zákony a daně tak, jak jsou nastaveny dnes. Počítali jsme také s poměrně příznivým výhledem ekonomiky. A výsledkem je, že i kdyby nedošlo k reakci finančních trhů na rostoucí zadluženost a sazby úroků by zůstaly v současné výši, tak by dluh sektoru veřejných institucí vzrostl zhruba na 180 procent HDP v roce 2068. A pokud by trh zareagoval a promítl rostoucí zadlužení České republiky do vyšších úroků, za které si stát půjčuje, tak jsme zhruba u 230 procent HDP. V čase samozřejmě mohou probíhat nějaké dílčí korekce, ale ten trend růstu zadlužení je de facto nezvratný. Proto je třeba najít opravdovou shodu v tom, co dělat dál.