Přejít na hlavní obsah Přejít na hlavní navigaci

Hledání synergií mezi Českem a Slovenskem

Rozhovor s Lucií Urválkovou, místopředsedkyní představenstva a finanční ředitelkou společnosti UNIQA ČR a SR

Před pěti lety jste v rozhovoru pro přílohu Hospodářských novin uvedla, že se jako finanční ředitelka pro Českou i Slovenskou republiku hodláte zaměřit na hledání synergií mezi oběma pojišťovnami UNIQA. Jak se vám záměr povedl?

Snad to nebude znít jako chlubení, ale máme za těch pět let výsledky, které ukazují, jak se to povedlo. V obou společnostech jsme v součtu dokázali zvýšit pojistné o třetinu, zisk o polovinu a přitom udržet růst nákladů jen o 10 procent. Určitě nám v tom pomohlo vzájemné obohacení. Na obou stranách hranic jsou šikovní lidé se skvělými nápady. A když je naroubujeme vždy do druhé země, výsledky se dostaví.

Nakolik se tyto trhy liší, pokud jde o legislativu, řízení firmy a přístup zákazníků?

V první řadě je třeba říci, že legislativní rámec je rozdílný. Na Slovensku počítáme v eurech, v Česku v korunách. Slovensko má sektorovou daň a loni byla zavedena dodatečná daň z neživotního pojistného. Slovensko má IFRS jako lokální účetnictví, v ČR se řídíme českými účetními standardy. Dopady regulace z EU, případně požadavky naší mateřské společnosti z Vídně, jsou naproti tomu podobné. Odlišná je ale mentalita zákazníků. Slovák klidně bude platit vyšší pojistné, ale chce mít co nejnižší spoluúčast při pojistné události. V Česku je to spíše naopak. Pokud se týká řízení firmy, snažíme se postupovat podobně s respektem k lokálním rámcovým podmínkám. Každopádně má naše „dvojrole“ v ČR a SR ten dopad, že naši manažeři musí být samostatnější a musí si umět poradit bez nás v představenstvu, protože část týdne zkrátka nejsme fyzicky přítomní.

Daří se vám zkušenosti z jedné země přenášet do druhé?

Ano, řada projektů běží mezinárodně a jsou vedeny zkušenějším odborníkem z Česka nebo ze Slovenska. Některé osvědčené produkty nebo služby z jedné země zavádíme do druhé. I pro zjednodušení a snazší porovnání se snažíme sladit interní reporting a některé procesy v obou zemích. Nezřídka při zapojení externích dodavatelů nebo poradců sáhneme po někom osvědčeném z druhé země. Některé koncepty, například v marketingu, compliance nebo facility managementu, pouze lokálně adaptujeme, jinak je použijeme jedna ku jedné. Výhodou je, že není třeba podklady překládat, obě strany si rozumí. A vzhledem k tomu, že dva kolegové v představenstvu jsou z Rakouska, přenášíme know-how ještě i dalším směrem.

V čem se podle vás liší slovenští pracovníci od českých?

Myslím, že slovenští kolegové jsou emocionálnější, více se druží a vědí více i o svém soukromí navzájem. My Češi jsme trošku zdrženlivější. Snadno se to pozná například při společenských akcích, kdy se na Slovensku vždy řeší při přípravě jako důležitý bod dostatečně velký taneční parket a výběr kapely. A jakmile hudba spustí, Slováci vyráží hned tancovat. Tady v Česku kapela nějakou chvíli musí hrát „naprázdno“, aby se lidé osmělili. Vždycky se čeká na první odvážlivce.

Jakým způsobem dělíte svou práci mezi oběma společnostmi? Cestujete často mezi zeměmi, nebo využíváte spíše možností moderních technologií?

Kombinuji obojí. Představenstvo, jehož jsem součástí, necestuje jen po D1 mezi Prahou a Bratislavou, ale také jezdí velmi často do vídeňské centrály. Často je z toho takový týdenní trojúhelník Praha–Vídeň–Bratislava a zpátky do Prahy až v pátek. Samozřejmě se snažíme cestování redukovat a nahrazovat osobní přítomnost telekonferen-cemi, videokonferencemi nebo chatem. Představenstvo zasedá pro obě země dvakrát do měsíce, jednou v Praze a jednou v Bratislavě. Díky videokonferenci lze probrat z jednoho místa naplánovanou agendu obou zemí. Samozřejmě to klade zvýšené nároky na připravenost středního managementu.

Jaké technologie jsou vám při práci největší oporou a proč?

Využívám nejvíce chytrý telefon, tablet a notebook. S těmi vystačím. Na cestách v autě s řidičem využiji nejvíce telefon a tablet, v kanceláři notebook. Samozřejmě jsou propojené. Alespoň přes víkend se ale snažím držet půst a technologie odkládám.

Nakolik se ve vaší práci odrazilo zavedení GDPR?

Zcela zásadně. Během příprav na zavedení projekt vázal neskutečné kapacity našich pracovníků, měli jsme k dispozici i externí poradce. Na implementaci jsme vynaložili 30 milionů korun. Dotklo se to prakticky všech činností a oddělení v pojišťovně. Přípravný proces trval dva roky. Termín v květnu 2018 jsme zvládli, nicméně doposud některé oblasti upravujeme a adaptujeme podle získaných prvních reálných zkušeností. Spolu se zavedením směrnice o distribuci k 1. prosinci 2018 jsme loni zažili asi historicky nejnáročnější rok z hlediska regulace. Nyní je otázkou, zda a jak to všechno pomůže našim zákazníkům.

Jste členkou Klubu finančních ředitelů, Klubu manažerek při České manažerské akademii a působíte také ve výkonném výboru ekonomické sekce České asociace pojišťoven. Co vám osobně zapojení do těchto organizací přináší?

Podle mě má smysl setkávat se s profesně podobně zaměřenými lidmi z oboru financí, aby si člověk tříbil svůj pohled jak odborně, tak lidsky. Když je člověk „mezi svými“, určitě se dozví spoustu užitečného pro svou práci, vytvoří si potřebné kontakty a získá inspiraci. Umožňuje mu to dále se rozvíjet. S jinými manažerkami se potkávám ráda proto, že máme podobné problémy, ale i radosti. Je nás méně a řada z nás pracuje v ryze mužských strukturách. Navzájem si dodáváme kuráž a zjišťujeme, že řešíme podobné otázky: Jak se prosadit v mužském světě? Jak skloubit rodinu a práci? Jsme normální, když máme ambice a jsme ctižádostivé? Kromě toho už několik let působím jako mentorka. Snažím se pomáhat juniornějším kolegyním s ambicemi, aby dosáhly pokroku v kariéře rozvíjením potřebných vlastností a kvalit. Ale nejen kolegyním. Teď například pracuji s jedním nadějným mladým mužem, který by se rád profesně posunul.

Daří se vám skloubit náročnou práci s rodinným životem?

Budu upřímná: někdy lépe, jindy hůře. Ale snažím se. Pořád se zlepšuji v time managementu, jenže mezitím přicházejí nové pracovní výzvy. Nyní přibývá dlouhodobějších úkolů a projektů z centrály našeho koncernu, což je samozřejmě prestižní věc. Ale bude to obnášet zase více cestování, studování materiálů, přípravy a schůzek. Na jednu stranu mě vždycky takový zájem o moje služby potěší, protože si říkám, že svou práci dělám asi dobře. Na druhou stranu se už teď děsím, jak budu zvládat péči o syna, který jde od září do první třídy, což je důležitý mezník v celé naší rodině a chtěla bych ho naplno prožít. Také nevím, jaký to bude mít dopad na moji dosavadní práci. Říkám otevřeně: uvidíme. Chci to zkusit, jinak bych si vyčítala promarněnou šanci.

Zbývá vám čas ještě na osobní záliby a koníčky?

Čas volna se snažím věnovat rodině. To je ten pravý relax a kompenzace za dobu strávenou v kanceláři nebo na cestách. A když už mám všeho dost a potřebuji být chvilku sama, zalezu si do sauny. Ta mi vždycky pomůže – úplně se uvolním, nechávám myšlenky jen tak plout a za půl hodinky z ní vyjdu osvěžená a připravená k dalšímu životnímu poklusu.